Nečekané poselství

18. února 2017 v 23:26 | Mája |  Povídky
Vysoké podpatky zlověstně klapou na kamenných schodech. Mrazivý vzduch, zavěšené drátěné košile, brnění, svícny z hrubého železa nad zákrutami točitého věžního schodiště. Vysoký a dutý zvuk. Zabušení na hlavní bránu. Kdosi je dole a přeje si okamžitě mluvit s hradní paní. Věc prý nesnese odkladu.
Paní malého hrádku uprostřed lesa si hodila přes ramena mohutný plášť a vyšla ze své komnaty na studenou chodbu pohlcenou do tmy. V ruce držela velký svícen, kterým si svítila na cestu. Poddaní byli na nohou a jejich zběsilé pobíhání sem a tam vzbudilo snad celý hrad. Něco bylo v nepořádku, to proto ji vzbudili, tím si byla hradní paní jistá. Šoupala nohama po kamenné podlaze, neschopna unavené tělo přimět k většímu pohybu, a pomalu se sunula k bráně. Po její pravici se objevil správce panství a na straně druhé jí dělali společnost dva zbrojnoši. Správce pootevřel hlavní bránu a pozvedl louč, aby posvítil nezvaným hostům do tváře. Hradní paní si všimla zamračeného pohledu, špinavých tváří a velké lesklé přilbice v návštěvníkově ruce. Až když zvedla svůj svícen o něco výš, zjistila, kolik mužů před branami hrádku stojí. Byly jich desítky, v lesklém brnění, s mečem u pasu, někteří měli koně, jiné vozy. "To jen kdybyste dělali problémy," pronesl muž úplně vpředu hlubokým hlasem. Ano, zcela jistě je něco v nepořádku.
Byla hluboká noc a hrádek se ztrácel ve tmě. Lesy okolo vydávaly děsivé zvuky a mladou dívku, která spala v nejzápadnější ložnici, by ani nenapadlo se do takové strašidelné noci probudit. Teď ji však kdosi klepáním na dveře donutil vstát, zachumlat se do kožešiny a zjistit, co se děje. Služebná před dveřmi do pokoje vypadala velmi vyděšeně a slečna se polekala, že se snad něco stalo mamince. Služebná ji vedla do velké síně, kde obvykle večeřeli. Když tam dorazily, byla dívka už k smrti vyděšená a velmi ji uklidnilo, když uviděla matku pochodovat před krbem tam a zpátky. Jenomže potom zachytila matčin výraz a strach se vrátil.
"Co se děje, maminko?" ptala se a přiběhla ode dveří až k ní, udivena, že v takové noční hodině plápolá v krbu oheň. "Tvůj otec nám před tou osudnou bitvou neřekl, k čemu se upsal," začala rozrušeně a nevěděla, jak to má své dceři sdělit. Hradní paní, která měla obvykle na vše co říct, ztratila slova a bezradně i nešťastně se ohlédla za sebe na tajemného posla, který je v této noci nenechal klidně spát.
"Slečno," promluvil muž a přistoupil k ní blíž, "buď půjdete s námi , nebo necháme ten váš hrádek lehnout popelem. Váš otec po prohrané bitvě s mým pánem slíbil, že si vás za jedenáct let bude moci můj pán odvést na svůj hrad." Dívka zbledla, podívala se na matku a pak zpět na neznámého muže. "Co… co prosím?" uteklo jí z úst. "Ráno vyrazíme," řekl nekompromisně a matka se rozplakala.

Dívka se otočila a bez jediného pohledu na matku nebo rytíře, kteří obsadili jejich domov, se rozběhla ven. Běžela, aniž by měla nějaký plán, ale považovala to za jediné řešení. Běžet a nezastavit se. Utéct budoucnosti, kterou jí otec připravil.
 

Nápis na zdi

5. prosince 2016 v 14:52 | Mája |  Povídky
Moje čtvrtá olympiáda z češtiny... slohová práce na téma NÁPIS NA ZDI, útvar libovolný. Jak to dopadlo, si už můžete přečíst sami. :) Vyběhnu z budovy a dálkovým ovládáním odemknu černého forda. Při nastupování si rozepnu koženou bundu a rychle se natáhnu pro modrou houkačku, kterou připevním na střechu a zapnu. Zabouchnu dveře a dupnu na plyn. Jdeme na věc! Auto se řítí po dálnici směrem na západ, dokud mě souřadnice, které jsem obdržel, nepošlou na polní cestu, co vede k opuštěnému polorozpadlému domu. Hlavou mi běží otazníky a srdce mi buší jako o závod. Dostatečně daleko od budovy, která má být mým cílem, zastavím auto, vypnu houkačku a vystoupím. Dál musím po svých, hledaný nesmí vědět, že jsem mu na stopě. Už dva měsíce nám uniká. Zprvu se to tvářilo jako jednoduchý všední případ, ale ten zločinec je tak nedosažitelný! Před týdnem už jsme ho skoro měli, byla povolána i zásahovka… a zase nic. Na okamžik mě napadne, že v budově přede mnou hledaný není, že si s námi zase jenom hraje. Ale jdu dál a pevně věřím, že tentokrát se to podaří. Musí! Říkám vám, nikdy si nezahrávejte s bankovním lupičem. Připadá mi, že ke všem těm záhadným útěkům používá kouzelnické triky. Na chvíli, která mi připadá asi tak dlouhá jako mrknutí oka, se objeví a jako lusknutím prstů zmizí. Zatímco se plížím k rozbořenému domu, ozve se ječivý zvuk, kvůli kterému se mi rozezvoní v uších a na vteřinu mám pocit, že jsem dočista ohluchl. Uvědomím si, že to nebyl jekot, ale škodolibý smích, který výskot pouze připomínal. Rozběhnu se, běžím, jak nejrychleji dokážu, z kapsy kalhot přitom vytáhnu pistoli. Teď už mi neutečeš! křičí hlas v mé hlavě. Dorazím k budově a vpadnu dovnitř. Okamžitě však vím, že jsem opět přišel pozdě. Jediné, co na mě v budově čeká, je příšerný zápach od fialové barvy, která stéká po vlhké zdi. "Čáry, máry, zase jste mě nechytili!" A při tom jako by ke mně stále doléhal ten ječivý smích.

Co mě vždycky prozradí

27. června 2016 v 20:04 | Mája

Znáte tu situaci, když jdete po školní chodbě, těkáte očima po lidech a někoho hledáte, ale vlastně si nechcete přiznat koho? Možná vám připadá, že jste naprosto beznadějný případ, ale jak vidíte, nejste v tom sami. Beznadějných případů je tu víc.

Když ho pak oknem uvidím, jak na hřišti hraje fotbal, zasněně se usměju a jdu dál. Život mi utíká mezi prsty a já mu to dovolím, protože co jiného můžu dělat. Další bezhlavě zakoukaná holka v historii lidstva. Celkem neoriginální kousek.

Nikdy nezapomenu na chvíle, kdy z plných plic zpíval s kytarou v ruce, nebo když mým kamarádům se smíchem zkritizoval celou hru, kterou vymysleli. Rošťácky se při tom usmíval, propaloval všechny pobavenýma očima a přidával nové nápady, které by mohly tu šíleně trapnou hru pozvednout. Já seděla opodál a dívala se do stolu, protože kdybych zvedla oči k němu, už bych je dokázala stočit jinam. To jsem věděla naprosto přesně.

Chodím po chodbách a vzpomínám na můj první měsíc v téhle škole. Byla jsem naivní holka, která v každém třetím klukovi viděla svou potenciální velkou středoškolskou lásku. Řeknu vám, tenhle názor se za dva roky radikálně změnil. Ukázalo se, který pěkný kluk je ve skutečnosti pořádný idiot, ukázalo se, s kterým klukem se promluvit smí a se kterým je to pasé. Zvláštní je, že kdykoliv se podívám na něj, připadám si úplně stejně jako tenkrát. Netaju, to ne, ale na srdci se mi rozpustí teplo, když oba zvedneme pohled a on mi pak věnuje milý úsměv. Najednou je den mnohem hezčí.

Existuje jedno pravidlo, které by se nemělo porušovat. Školní jídelna a špagety. Kdybych byla americká školní královna krásy, oběd bych si ten den samozřejmě odhlásila, ale zaprvé nejsme v Americe, zadruhé nejsem školní královna krásy, a zatřetí obvykle jsme kolem poledne už pořádně hladová. Takže to pravidlo samozřejmě porušuju. Jako ten den. Byl to jeden z prvních slunečných dnů tohohle roku, i přesto že byl už začátek června. Posledních pár let přicházelo léto čím dál později a nemyslete si, nezůstávalo tady o to déle. Využila jsem příležitosti a vzala si na sebe modrobílé pruhované šaty nad kolena. Jak už jsem říkala, bylo to začátkem června, a já měla jednu velkou nevýhodu… Psalo se tolik testů, že jsem vůbec netušila, že máme k obědu špagety, vlastně jsem ani netušila, jestli se poledne vůbec dožiju. Nakráčela jsem do jídelny, vystála si dlouhatánskou frontu a pak dobrých deset minut opatrně jedla, jen abych si neušpinila šaty. Naproti mně seděla kamarádka, vyprávěla mi o báječném filmu, který musím vidět, když tu najednou zmlkla, pohodila hlavou a oči zabodla kamsi za mě. Otočila jsem se a přesně v té chvíli se to stalo. Zavadila jsem loktem o vidličku a ta ladně jako pták přistála na mých šatech. Vyskočila jsem na nohy a vidlička seskočila na podlahu. Najednou nebyly červené jen šaty poseté boloňskou omáčkou, ale i moje červeně kropenaté tváře. Byla jsem rudá až za ušima a moc dobře jsem věděla, kdo mě právě teď sleduje. Otáčela jsem se právě na něj a takhle to dopadlo. Klekla jsem si na zem a chtěla vidličku zvednout, ale něčí ruka to udělala za mě. Zvedla jsem oči vzhůru, viděla jeho usměvavý obličej a poslouchala, jak se ptá, jestli jsem v pořádku. Samozřejmě že nejsem v pořádku. Díváš se na mě, zatímco já klečím rudá jako rajče na podlaze ve špinavých šatech, jako malý dítě, který neumí jíst špagety. Jasně, že nejsem v pořádku. Pokývám ale hlavou, poděkuju mu, když mi vidličku podává, otočím se k němu zády a cestou k okénku se špinavým nádobím si nepřeju nic jinýho, než se propadnout do země.

Není nad to mít skvělé přátele. To jsem pochopila den po mé aférce se špagetama. Kamarád za mnou přišel s tím, že si se mnou musí nutně promluvit. Vlastně to zase až takový kamarád není, je to spolužák, který ví, že existuju, jak se jmenuju, má mě v přátelích na sociálních sítích, ale to je asi tak všechno. V tu chvíli, kdy za mnou přišel a díval se na mě s dramatickým pohledem, jsem se šíleně lekla, o co mu jde, i když dramatický výraz je pro něj vlastně typický. Čekala jsem nejhorší. Trapné pozvání na rande, které budu muset odmítnout, zpověď, kterou budu muset co nejrychleji hodit za hlavu. Druhu možností byla žádost o zápisky z literatury nebo přetlumočení testu z dějepisu, na který tu nebyl. Tak jako tak, zvědavě jsem se na něj otočila a vyčkávala. "Asi bych tě měl s někým seznámit… myslím jako blíž seznámit," řekl, stále s dramatickým výrazem. "Cože? S kým jako?" ptala jsem se s výrazem, jako že nemám tušení, o čem to mluví. Ale svitlo mi. Věděla jsem, kdo je jeho velký kamarád, moc dobře jsem to věděla. Ale může mít na mysli opravdu tohle? Tolik jsem se lekla, že ano, že jsem se okamžitě dala k ústupu. "Neříkej, že s tebou. Prosím tě, tebe přece znám,…" blábolila jsem. Snažil se, ale po chvíli to se mnou vzdal. A v tu chvíli mi bylo úplně jasné, že jsem přišla o svojí jedinečnou šanci.

Opravdu není nad to mít skvělé kamarády. Když jsem se dozvěděla, kdo o tom, jak se na toho kluka dívám, řekl mému kamarádu-nekamarádu, myslela jsem, že se ta dotyčná úplně pomátla. Byla to jedna z mých nejlepších kamarádek. Ale asi opravdu jen byla, protože v přítomnosti tohle slovo už používat nebudu. Vždyť vlastně o nic nejde. Když se vám někdo líbí, máte rádi jeho úsměvy, písničky, které mu vychází z úst, a tóny, které hraje jeho kytara, neznamená to, že jste do něj zamilovaní. Líbí se vám, to je rozdíl. Ale abych řekla pravdu, byl to první kluk, který by, kdybychom spolu byli sami, mluvil víc než já, a to už je co říct.

Uběhly dva klidné týdny, ničím nerušené, během nichž nepadlo ani slovo o tom tajném klukovi. Ale lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem nechodila po chodbách a nehledala ho. Hledala jsem ho vždycky. A asi jsem nebyla jediná, kdo někoho hledal. Když jsem se jednoho deštivého dne zdržela v druhém patře v učebně literatury, tam se zdržuju velice ráda, čekal na mě u skříňky velmi nečekaný host. Byl to on, opřený zády o mou zářivě žlutou skříňku, pohled zabořený do šedivé země, ruce za zády. Když jsem se objevila v jeho dohledu, což bylo vlastně v tu samou chvíli, kdy se on objevil v dohledu mém, zvedl oči a usmál se jima na mě. Pozvedla jsem obočí, a předem tušila, ve které chvíli se mi začnou barvit tváře. Došla jsem ke skříňce, on se posunul o jednu dál, zůstal dál opřený zády a s úsměvem mě sledoval jako by nic. Odemkla jsem žlutá dvířka, vyndala z tašky pár učebnic a položila je do horní poličky. Pak jsem skříňku zase zamkla a ramenem se o ni opřela čelem k němu. Pátravě jsem na něj hleděla a čekala, co bude následovat. "To tě vždycky prozradí," pronesl po chvíli naprostého ticha. "Co?" zeptala jsem se skoro šeptem a nedokázala sklopit oči, i když bych si to moc přála. "Ty tváře," pousmál se a dořekl: "jsou úplně rudý." "Bože," špitla jsem, zavřela oči a schovala tváře do dlaní. Jak známo, blondýnky jsou nejen středem mnoha vtipů, ale také nejchoulostivější stvoření na trapné zrudnutí. "Tak jo, moc rád bych se s tebou seznámil, když si to mýmu kámošovi nedovolila." Řekl to jako by nic a to mě rozesmálo tak, že jsem zrudla ještě víc. Cítila jsem, jak mi tváře hoří, a cítila jsem, jak se mi na srdci rozlévá teplo. Dvě znamení, která vždycky všechno prozradí. Nadechla jsem se a s širokým úsměvem odpověděla: "Tak jo." Potom jsem odlepila rameno od skříňky a vyšla na chodbu. Krátce na to jsem za sebou uslyšela kroky a než jsem se stihla ohlédnout, byl dva kroky přede mnou, šel pozadu a rošťácky se usmíval a řekl: "Tak jo." Otočil se, srovnal se mnou krok a ze školy jsme vyšli společně.
 


Nesmrtelní smrtelníci

13. června 2016 v 18:17 | Mája |  Úvaha, líčení
Jsem na světě sedmnáct let. To je velmi krátká doba a já si nedovedu představit, jaké by bylo být tu věčně. Dokázali bychom to vůbec?
Nikdy jsem nad tímto tématem vlastně nepřemýšlela. Koloběh života mi připadá přirozený. Narození, dětství, dospělost, stáří, smrt. Jak by asi vypadal lidský život bez dané struktury? Člověk studuje, pracuje, má děti, vnoučata, vdává se, či žení, rozvádí se a zase schází, a tak je to pořád dokola, generaci za generací. Nic z toho by se v životě nesmrtelného dít nemuselo. Na všechno by byla fůra času. Stárli bychom, nebo by byla společnost navždy mladou?
Trochu se bojím, jak by svět plný nesmrtelníků vypadal. Nevěřím tomu, že by se lidé chovali dobře, kdyby je na konci nečekal zasloužený trest, kdyby se neměli čeho bát. Nebylo by konce a nebylo by ani strachu. Asi by se kradlo, podvádělo a lhalo, ale slovo zabít či zavraždit by ani nebylo v jazykové příručce. Neexistovala by smrt, byli bychom nesmrtelní.
Nikdy jsem z ničích úst neslyšela, že by chtěl být nesmrtelný. Konec našeho života bereme jako samozřejmost. Od narození k němu míříme, víme, že zestárneme a pak přijde smrt. Někteří zemřou dokonce dřív, než stihnou pořádně zestárnout. Přeživší je opláčou a jdou dál… vstříc životu a smrti zároveň. Ach, jak by bylo pěkné, kdyby nikdo nikdy neumíral a naši milovaní tak neodcházeli. Jenomže… tak to nefunguje. Život plyne dál a dál, lidé přicházejí a odcházejí a my je vítáme a zase se s nimi loučíme.
Vzpomínám si na jednu známou nesmrtelnost, takovou, které bych se nebránila. Získala ji starověká postavička Gilgameše, krále Uruku. Ten toužil být nesmrtelný, ale i přesto že nakonec zemřel, lidé si ho pamatovali pro jeho činy. Docílil nesmrtelnosti, mluví se o něm dodnes. A rozhodně v tom není sám. Nedokážu si představit, že by jednou přišla doba, kdy by se nemluvilo o Marii Terezii a jejích slavných reformách, o Janu Amosi Komenském, který tolik obohatil vědu o didaktice, o Michaelu Jacksonovi a jeho měsíční chůzi, nebo o prvním černochovi, který se stal americkým prezidentem-Baracku Obamovi.

Každému bych přála takovou nesmrtelnost. Navždy žít v lidských srdcích, jejich vzpomínkách, v učebnicích dějepisu. V tuhle chvíli mi to připadá jako pouhý sen, ale kdo ví, kam nás všechny život zavane.

Zatímco jsme tančili

16. května 2016 v 22:37 | Mája |  Povídky
Věnováno mé nejlepší přítelkyni.




Když mi bylo krátce dvacet, ozvali se mi z televize. Rozhodně jsem si v té době nepřipadala jako "hvězda", ale oni mě do zářivých hvězd chtěli zařadit. Když jsem slyšela ten melodický hlas, jak se mě s radostí ptá, rozbušilo se mi srdce. Kvůli prvním krůčkům na divadelním jevišti, jsem se nikdy do tanečních nedostala, i přesto jak moc jsem po tom od mala toužila. Strach a nejistotu jsem hodila za hlavu a rychle jsem souhlasila dřív, než by si to na druhé straně mohli rozmyslet. A tak jsem se během pěti sekund dostala do té slavné taneční show, na kterou jsem se od jejího vzniku s nadšením a lačností v očích dívala.

Všechno dopadlo… úplně jinak, než bych si bývala myslela. Musím říct, že jsem opravdu věřila, že to zvládnu. Že se dokážu něco naučit a že nejsem úplný dřevo. No, opak je pravdou. Jak mi porotci hnedle ukázali, tanec nebude moje silná stránka. Vypadla jsem ze soutěže mezi prvními, a to mi předtím všichni tloukli do hlavy, že jsem mladá, šikovná, že jsem hvězda, zářím na jevišti i všude jinde. Omlouvám se jim tímto, že se mi to na tanečním parketě nepovedlo.

Uběhlo několik let, z jeviště jsem se začala pomalu ztrácet, hvězda uvnitř mě začala svítit úplně někde jinde. Jedno deštivé odpoledne jsem v obchodním domě sháněla plesové šaty. Úplnou náhodou jsem se dostala mezi hosty plesu pro samé VIP osobnosti. Už teď, čtyři měsíce před bálem, jsem se třásla hrůzou při pomyšlení na vtipné herce, ukecané moderátory, sympatické zpěvačky, ba i nádherné modelky, které tam po těch letech mimo showbyznys zase potkám. Připadalo mi, jako bych všechny jejich vlastnosti otáčením kalendáře víc a víc ztrácela. Léta ubíhala a ze mě se stávala obyčejná šedá myška v davu. A nyní abych sháněla šaty, které mi pomůžou znovu zazářit, a ve kterých budu pro ten jeden večer Popelkou.

Úzkou uličkou mezi stojany jsem chodila tam a zpátky a netušila, co bych vlastně chtěla najít, natož co bych hledat měla. Kolem mě visely ty nejkrásnější kousky dámských šatiček, jaké jsem kdy viděla. Samozřejmě by mě každé z nich taky stály pěknou sumu, ale už před týdnem jsem se rozhodla, že si zasloužím nějaké nové pěkné šaty do svého šatníku. Ze všech stran mě obklopovaly flitry, třásně, hedvábí a krajka, šifónové vlečky i třpytivé rukávky. Až se mi z toho zamotala hlava, kolik zde bylo možností a nápadů. Stačilo jen popadnout jedno z ramínek, opatrně zvednout šaty nad zem a přejít ke kabinkám. Z nějakého, mě neznámého, důvodu jsem tuhle jednoduchou věc nedokázala. Stála jsem tam jako opařená a nevěděla, co si počít. Nemohla jsem si pomoct, na ples se mi prostě ani trochu nechtělo. Nechtěla jsem zářit, chtěla jsem jen dál v poklidu žít svůj běžný život, ráno vstávat ještě před rozedněním, s kávou v ruce spěchat do práce, vracet se unavená pozdě večer, kdy už slunce dávno zapadlo, večery strávit u televize a cpát se při tom čokoládovými bonbóny.

Zrovna, když jsem rozjímala o tom, jak divný a prázdný je vlastně můj život, někdo do mě vší silou vrazil. "Proboha! Pardon! Moc se omlouvám! Není vám nic?" rozezněl se obchodem dívčí hlas. Byla to vysoká blondýnka s modrýma očima, co do mě vrazila, v rukou měla asi patery šaty, takže není divu, že přes tu hromadu neviděla na cestu. "V pohodě, nic mi není," ubezpečila jsem ji, a už se chystala k odchodu, protože dnes odpoledne už bych stejně nic nepořídila, když v tom jsem zahlédla známou tvář. Byl to muž asi stejně starý jako já, stál rovně jako pravítko, přesně jak jsem si ho pamatovala, hnědé vlasy mu přirozeně padaly do očí, a silné paže se probíraly ramínky. Byl zabraný do hledání, tmavě zelené oči se samým soustředěním mračily. Byl to ten muž, který se mnou měl před lety takovou trpělivost, byl to ten, který mi říkal Markétko, byl to on, kdo… "Markétko!" zvedl hlavu jako by slyšel moje myšlenky, pusu od ucha k uchu. "Jé, já tě tak rád zase vidím! To už je let…" zamyslel se na chvíli, ale pak to naštěstí nechal plavat, podal té blonďaté dívce šaty, které právě držel, a pomalu přešel až ke mně. Objali jsme se na přivítanou, jako by neuplynul ani den od doby, co jsme se viděli naposledy. Bylo tak hezké ho zase vidět, a tak kruté, jak moc mi to připomnělo, jaká jsem bývala a už nikdy nebudu.

O hodinu později jsme seděli v maličké kavárně, kterou jsem nikdy dřív nenavštívila a hned při příchodu jsem toho litovala. Bylo to tam jako v nějakém jiném světě. Dřevěné stoly a židle, na stolech veselé ubrusy a všude, kam jsem se podívala, květiny. Tolik květin, různé barvy i čeledi. Obsluha byla veselá stejně jako ty ubrusy, usmívala se i očima a roznášela to nejlepší kafe pod sluncem. Naproti mně seděl nejlepší tanečník, jakého jsem znala. Neznámou blondýnku jsme cestou sem někde poztráceli, proč, to jsem se neptala. Nechtěla jsem se vyptávat a už vůbec jsem ho nechtěla zdržovat nějakou kávou, ale prostě si to prosadil. A kdo by někomu jako je Marek mohl odolat? To ani já nedokážu.

"No tak povídej. Jak se ti vede? Co děláš? Už jsem o tobě dlouho neslyšel." Ano, to bylo přesně to, co prohlásil každý vzdálený známý, když mě dlouho neviděl v divadle nebo v televizi, když se má tvář neobjevovala na stránkách bulvárních časopisů, a když se o mě nemluvilo. Normálně bych to nějak zakecala. Řekla bych třeba, že se mám úžasně, že jsem teď měla chvíli pauzu, ale už zkoušíme novou báječnou hru, mám báječné kolegy a báječného režiséra, možná bych i přidala, že mám jak jinak než báječného přítele… a tak dále. Mohla bych říct vlastně cokoliv, zalepit tomu dotyčnému pusu pár pikantnostmi a tvářit se jako opravdová hvězda. Problém byl, že Marek nebyl obyčejný vzdálený známý, a i přesto jak dlouho už jsem ho neviděla, přišlo mi, že mezi sebou máme jakési pouto. Pouto štěstí, nadšení, nervozity a radosti, jaké jsme pociťovali tenkrát na zkouškách, pouto tance. Vždyť my jsme spolu trénovali každý den snad tři měsíce! A bylo to jedno z nejhezčích období v mém životě.

Rozhodla jsem se být k němu upřímná za každou cenu, i kdyby se z té úžasné herečky, kterou si pamatoval, měla stát úplná nicka. "No… Mám se… nemám se tak jako dřív. Všechno už je úplně jinak. Odstěhovala jsem se, ne daleko, ale už nebydlím v Praze. Taky už nehraju, dokonce ani v tom ochotnickém souboru, kde jsem začínala. Už to nějak… nebylo to pravé. Teď pracuju v jedné takové firmě. Dělám účetnictví. Od rána do večera v práci. Znáš to," nuceně jsem se usmála a konečně se odhodlala pohlédnout mu do očí. Chtěla jsem pokračovat, ale zarazil mě svými slovy. "Ne, vlastně neznám. Já stále tancuju, takže v práci nejsem od rána do večera." Velkými dlaněmi objal svůj hrnek s kávou a sklonil hlavu. "Promiň, promiň. Málem jsem zapomněla, s kým mluvím." Odmlčela jsem se. A mlčení trvalo dlouho. Usrkávali jsme kávu a nervózně se rozhlíželi kolem.

"Omlouvám se, Markétko," řekl po tom dlouhém tíživém tichu. "Netušil jsem, že se herectví někdy vzdáš, opravdu ne. Bývala si skvělou herečkou a věřím, že stále jsi. Znám tě." Vzhlédla jsem k němu a zamračila se. Před očima mi kmitaly vykřičníky. "Ne, neznáš!" nevydržela jsem to. "Proboha, vždyť jsme se snad sto let neviděli!" Nechápavě na mě hleděl, neschopen slova. Vteřiny ubíhaly a já věděla, že jsem to úplně pokazila. Bylo mi do pláče, ale nechtěla jsem, aby mě viděl plakat. Přemýšlela jsem, jak se co nejrychleji vytratit z téhle příliš krásné kavárny, kde jsem seděla s příliš dobrou společností a až moc přemýšlela nad svou zpropadenou minulostí.

"Tak sto let to zase nebude," vydechl a smutně se usmál. Zavolal obsluhu a zaplatil, aniž by mi dovolil zaplatit svou kávu. Pak se zvedl a začal si oblékat kabát. Pochopila jsem, že všechno už skončilo. Že je čas vrátit se do reality. Mezi dveřmi kavárny jsem rozevřela deštník. Stále pršelo, jako kdyby nebe plakalo za mě. Smutně jsem vyšla na ulici a čekala, jestli Marek půjde za mnou. Ohlédla jsem se a viděla ho stát na prahu. Když spatřil můj tázavý pohled, pokrčil rameny, rozpačitě se usmál a pohlédl na oblohu. Pršelo jako z konve. Rozesmála jsem se a vzpomněla si, jak moc rád Marek krčil rameny. Vydala jsem se k němu a podala mu svůj deštník, neboť Marek byl aspoň o deset centimetrů vyšší než já, a těžko bych deštník udržela v takové výšce. Nabídl mi rámě a pak jsme kráčeli vylidněnou ulicí, na zemi samé louže a kolem nás šero, jak se stmíváním začala padat mlha.

O týden později jsem Marka viděla znovu. Když jsem si totiž postěžovala, jaké mám trápení s šaty na ples, nabídl se, že mi pomůže nějaké vybrat. Avšak stejně to nebylo jednoduché. Ono vybrat šaty stojí, jak jsem pochopila, hodně úsilí a elánu. Zrovna jsem si v malinké kabince jedny oblékala, byly fialové se třpytivým živůtkem a nařasenou sukní, když Marek už poněkolikáté z druhé strany pronesl: "No tak pojď se mi už ukázat a neošívej se tam před tím malinkým zrcadlem. Určitě budeš tady venku ve velkém zrcadle vypadat ještě mnohem líp." A pak se usmál, to jsem si byla jistá. Po několika dalších vteřinách klidu a ticha a po šesti otočeních před zrcadlem, jsem odhrnula závěs. S úšklebkem na tváři jsem přešlapovala z nohy na nohu a čekala na jeho reakce. Stále se jen usmíval. Pak mě chytil za levou ruku a otočil mnou a těmi šaty, které mě obtěžkávaly, až jsem byla zády nalepená na jeho hruď a naše volné ruce se dotkly. Přesně tuhle otočku jsme se kdysi učili. "Markétko?" zeptal se, když jsem ještě pořád byla těsně u něj. Strnule jsem tam stála a cítila teplo jeho dlaní. "Hm?" Stále mě objímal oběma rukama a jeho dech jsem cítila na krku. "Proč už netancuješ?" Zrychleně jsem dýchala a přitom zjišťovala, že mi to ty šaty vlastně skoro nedovolují. Příliš utažené, příliš těsné. "Neumím to." Z jedné strany nás obklopovalo obrovské zrcadlo, z druhé strany bílá zeď. Naštěstí jsem byla otočená směrem ke zdi. "Ale to přece není pravda." Cítila jsem, jak se mu napíná hrudník a pak zase klesá; jak mu zrychleně buší srdce. "Jasně že je. Copak nepamatuješ?" Když už jsem dál nedokázala zírat na tu bílou stěnu přede mnou, zavřela jsem oči. Stála jsem nehnutě a toužila si opřít hlavu o jeho rameno. "Pamatuju si tvoje nádherné paže, přesné kroky, dlouhé a rychlé nohy, zasněný výraz," pomalu mě otočil k sobě s dlaněmi na mých ramenech, "pamatuju si, jak jsi létala nad parketem jako lehoučký obláček a jak šťastně jsi u toho vypadala." Dívala jsem se do jeho hlubokých tmavě zelených očí a netrvalo by dlouho a úplně bych se v nich ztratila. "Víš co? Pojď, půjdeme tančit," řekl. Nechala jsem šaty šaty a vyběhla spolu s ním na ulici. Ten den nepršelo.

A tak jsem najednou tančila, i přesto že jsem si tenkrát řekla, že už to nikdy dělat nebudu. Marek stál opodál a sledoval moje poskakování, které mělo znamenat quickstep. To byl náš tanec; tanec, kterým jsme začali a taky skončili. Díval se na mě s přimhouřenýma očima, které mě donutily zastavit. "Dost! Necháme toho, nemá to cenu!" nevydržela jsem to, přestala hopkat a sesula se na podlahu. Přede mnou se přes celou stěnu táhlo zrcadlo. V takových tanečních sálech je vždycky velké zrcadlo a ať člověk chce nebo ne, vidí na sebe, protože zrcadlo je samozřejmě i za ním. Zakryla jsem si oči dlaněmi a samým zoufalstvím zaúpěla. "No tak! No tak…" snažil se mě uklidnit a pomalu kráčel ke mně, jeho polobotky se jemně odrážely od země. Chůze tanečníka. "Markétko," posadil se na zem vedle mě a vzal mé dlaně do svých. "Marku, nenuť mě to dělat. Nenuť mě, když víš, že to nemá cenu," zabručela jsem a rychle od něj odvrátila pohled. "Nechci tě nutit, jen vím, že cenu to má. Je to špatný tanec, v tom to je." Mluvil klidně, tak jako mluví na své žáky v tomto sále, když se je snaží přesvědčit, že tu zvedačku zvládnou. "Nejen špatný tanec. Taky je to špatný sport, víš? Třeba bych měla zkusit basket nebo házenou, třeba by mi to šlo líp," pronesla jsem sarkasticky a zašklebila se. Svíral mé dlaně a zdálo se, že je nehodlá pustit, dokud mě nepřesvědčí k tomu, co má v plánu. A co má v plánu? "Co si myslíš o waltzu?" Pohodila jsem hlavou, až se mi culík rozhoupal ze strany na stranu. Nadzvedla jsem obočí a už už se chystala razantně zavrtět hlavou. "Nezahazuj to hned! Vím, že tenhle tanec jsme nikdy netrénovali a právě proto je to možná ten správný tanec. Zkus to. A věř mi." "Je to tanec jako každý jiný, Marku. Proboha, vždyť já jsem prostě antitalent na všechny tance!" "Neškleb se, zvedni se a pojď se mnou," nařídil a já šla, jako malé dítě, které zrovna dostalo kázání.

Vedl mě za ruku na druhou stranu sálu, pryč od velkého zrcadla. Byl to obrovský taneční sál, ve kterém vypadalo černé klavírní křídlo, blyštící se lakem, tak maličké. Došli jsme až nebezpečně blízko k němu. Říkala jsem si "v pohodě, tak blízko u klavíru snad ani nemůžeme tančit". No, všechno jde, když se chce, a to se hned potvrdilo. Marek mě otočil čelem k sobě, stáli jsme s rukama volně podél těla a hleděli jeden na druhého. Já tak trochu s opovržením, on s nadějí a touhou si opravdu zatančit. Věděla jsem, že se mnou se mu to nikdy nepodaří. Že mě nepřiměje, ani nenaučí tančit, a že si se mnou nikdy doopravdy nezatancuje.

Zničehonic pozvedl ruce, narovnal mi ramena a stále beze slova mi horkou dlaní přejel po krku, zatímco druhou mě prohnul v zádech. Položila jsem se na lopatky a hrudník se mi otevřel. Vyděšeně jsem zamrkala a lekla se, co bude následovat. Přemýšlela jsem, že okamžitě uteču, ale nějak to nešlo. Měla jsem nohy zabořené do podlahy a nemohla jsem jimi ani pohnout. Marek zvedl mou levou ruku tak, aby loket ostře trčel do strany. Pak se moje dlaň dotkla jeho ramene. Zdálo se to tak přirozené a přece zvláštně neobvyklé. V tu chvíli jsem pochopila, oč jde. Budeme tančit.

Jedna jeho hořící dlaň se najednou objevila na mých zádech a druhá pořádně stiskla mou. Jako kdyby to bylo nějaké utajené heslo, které mělo do mého těla dodat klid a pohodu. Náhle jsem přestala být nervózní jako celou dobu předtím. "Levou dozadu… potom pravou přisuneš k mé noze…" začal dávat jednotlivé pokyny a já se přistihla při tanci. Tančila jsem.

K večeru jsem dostala pochvalu a byla jsem propuštěna domů. Celou cestu jsem si broukala písničku, kterou pustil později, když jsem se naučila základní kroky. Byla nádherná a oblíbila jsem si ji, přestože jsem neznala její název nebo interpreta. Znala jsem ale každé její slovo, stejně jako jsem znala každý krok a každý dotek.


V rohu, u klavíru, svítila lampička, která dodávala místnosti trochu nažloutlého světla. Jinak byl celý sál zahalen do šera. Jedním otevřeným oknem pronikalo dovnitř trochu vzduchu, ten mi dodával stále víc a víc energie. Stáli jsme zády k sobě, opření jeden o druhého. Pomalu jsme klesali k zemi, abychom se dostali do kleku. Následovalo pár převalů, úžasná neprofesionální zvedačka a propletené paže. Snažili jsme se ztvárnit naše pocity při společenském tanci a musela jsem v tu chvíli, kdy jsem si užívala svých pár sekund ve vzduchu, uznat, že takový druh tance mě opravdu baví. Nemusela jsem si hlídat padající loket, shrbená záda a pohled do strany. Neomezovaly mě přesně dané kroky. Teď jsem mohla dělat úplně cokoliv. Mohla jsem své pohyby svěřit otočkám, nebo skokům, mohla jsem se uvolnit a schoulit do klubíčka, ze kterého jsem se o něco později rozbalila převalem, nebo něčím podobným. Nebyla tu žádná pravidla a žádné správné kroky. Tady jsme se mohli vyřádit, a to oba dva.

Pomalá avšak docela dlouhá instrumentální píseň dospěla ke svému konci a já se únavou svalila na podlahu. "Máš toho hodně, viď," prohodila jsem a otočila hlavu k Markovi. Tohle byla naše dvanáctá společná hodina, dvanáctý společný den. Oba jsme stále museli stíhat svou práci, ale mě docházelo, že Marek toho musí mít jistě víc, než já v kanceláři. Učil děti, dospělé, vedl kurzy a dokonce působil ve velké profesionální taneční skupině. Nevěděla jsem, jak to všechno stíhá, ale pokaždé, když jsem o tom začala, utnul mě. Zdálo se, že o tom opravdu nechce mluvit, ale mě to bylo líto. Nechtěla jsem ho obírat o jeho čas. Vlastně jsem přece vůbec netoužila po tanci, tohle všechno byl jeho nápad… "Ale ne," zavrtěl hlavou a s lahví vody v ruce se posadil na zem vedle mě. "Je to v pohodě," dodal a dopřál si doušek vody. Ustaraně jsem ho sledovala, jeho načervenalý zpocený obličej a tričko, které by se dalo ždímat. Makal na sto procent. "Můžu pro tebe něco udělat?" zeptala jsem se odhodlaně a posadila se. "Co bys pro mě měla dělat? Věř mi, rád s tebou tancuju, opravdu. Nemusíš se mi nějak revanšovat." Kousla jsem se do rtu a zvažovala svou odpověď. Učila jsem se neříkat všechno hned na plnou pusu, nevyplácelo se to. "Ale máš práci, Marku, tohle tě hrozně vyčerpává," zvedla jsem k němu ruku, abych poukázala na jeho tričko. Podíval se tím směrem, zašklebil se a pak se usmál. "Zvládám to, fakt, nikdy mi nebylo líp," usmíval se na mě okouzlujícím úsměvem, který by mě snad dokázal srazit na kolena. Naštěstí jsem ale seděla. "Hele," prohodil, položil láhev vody na zem, a zvedl se. Zatímco šel ke klavíru, pokračoval: "Vlastně bys pro mě mohla něco udělat." Sledovala jsem, jak zpod klavíru vytahuje velkou bílou krabici, a jak ji nese směrem ke mně. Z neznámého důvodu jsem se zachvěla. "Chtěl bych, aby sis tohle vzala," potutelně a tajemně se usmíval, zatímco mi podával tu obrovskou sněhobílou papírovou krabici, "a otevřela to přesně za měsíc. Dvacátého devátého května." "Ale," namítla jsem, jenže on mi ani nedal příležitost. "Žádné výmluvy. Ptala ses, jestli pro mě můžeš něco udělat."


Pustila jsem se žluté autobusové tyče, přešlápla z nohy na nohu a zmáčkla tlačítko na otvírání dveří. Ještě nikdy jsem tak rychle nevyběhla z autobusu jako tenkrát. Nerada jsem chodila pozdě a ten den jsem měla už tak pořádné zpoždění. "Promiň!" zakřičela jsem na druhou stranu ulice a rozhlížela se ze strany na stranu, abych našla ten nejvhodnější okamžik, kdy přeběhnu silnici. "Moc se omlouvám! Napřed mi volala máma a té to prostě položit nemůžu, pak jsem si kafem polila halenku, takže jsem se musela převlíknout, a nakonec mi ještě ujel autobus," vysvětlovala jsem, zatímco jsem přebíhala silnici a auta hlasitě troubily na neposlušného člověka, mě, který nedokázal dojít dva metry k přechodu. "To nic, v pohodě," smál se mi Marek. Čekal na mě před kavárnou určitě už dobrou půlhodinu. "Něco pro tebe mám," řekl a zpoza zad vytáhl sladce růžový květ. "Víš, že spolu dneska tancujeme už měsíc?" Usmál se a růžičku mi podal. Samozřejmě, že jsem to nevěděla, a taky jsem netušila, co na to říct. Nevzpomínala jsem si, kdy naposledy mi někdo dal kytku. Bylo to… pěkný. Víc než to. "Jé…" špitla jsem, "děkuju." Vzal mě kolem ramen a šli jsme do kavárny, kde jsme se po letech sešli před více než měsícem. Zvláštní, jak ten čas letí.

"Nebolí tě ze včerejška nohy?" Chvíli jsem nad tím uvažovala. Když jsem ráno vstala, byla jsem celá rozlámaná, ale na to už jsem si celkem zvykla. Chodila jsem teď čím dál později spát, protože jsme po večerech tancovali. Ale na druhou stranu… "Ani ne, už to bylo horší," zasmála jsem se a napila se svého latte s kousky čokolády, místní speciality, do které jsem se okamžitě zamilovala. Marek měl na tváři ustaraný výraz. "Možná bychom měli trochu zvolnit tempo…" řekl a zamračil se. "Ne! To ne! Vlastně jsem chtěla…" zarazila jsem se. Neměla bych to říkat, je to hloupost. Určitě by s tím nesouhlasil. Neměla bych… "No, víš, Laura by teď chtěla trochu víc trénovat, za tři měsíce máme jet na mezinárodní soutěž." Položila jsem hrnek pomalu na stůl a sklopila pohled. Polkla jsem, ale moc to nepomohlo. V krku jsem měla obrovský knedlík a nemohla se ho zbavit. "Laura?" pronesla jsem. "Jo, ta holka z obchodu. Ta, co do tebe vrazila," zasmál se, ale mě to vtipné nepřipadalo. Asi nic by mi v tu chvíli nepřišlo k smíchu. "Aha, já… nevěděla jsem, že spolu pojedete na soutěž," koktala jsem a radši se mu nedívala do obličeje. "No my jezdíme každý rok," odpověděl jako by nic. "Jasně…" řekla jsem tak potichu, že to snad ani nemohl slyšet. "Tak to byste měli začít zkoušet co nejdřív," uzavřela jsem a konečně se na něj znovu podívala.

Ten den jsme netancovali. Vlastně jsem byla ráda, že jsem se co nejdřív dostala domů. Potřebovala jsem klid. Otevřít okno dokořán, lehnout si na postel a dívat se do stropu. Přesně to to chtělo.

Probudilo mě sluníčko, které se rozhodlo, že bude svítit přímo do mé ložnice. Byla sobota a mě se za nic na světě nechtěly otevírat oči. Chtěla jsem jen ležet a na nic nemyslet. Pak se jako siréna rozeřval celým pokojem telefon a donutil mě se zvednout. Natáhla jsem po něm ruku a stiskla tlačítko. "Ano?" zamručela jsem. "Ano, paní Tichá, … dobře… přijdu tam… dobře… ano… na shledanou…" Tak šéfovou po ránu opravdu slyšet nepotřebuju. Prudce jsem dopadla zpátky na polštář a těkala očima po stropě. Všimla jsem si velké bílé krabice, kterou jsem položila na vysokou šatní skříň. Připomněla mi celé včerejší odpoledne, a to do posledního slova. Zavřela jsem oči a hodlala na všechno zase zapomenout.


Od toho dne, co jsme slavili měsíční výročí, jsme se neviděli, ani jsme netancovali. Na všechny jeho zprávy jsem úspěšně… nezapomněla, ale aspoň neodpověděla. Nedokázala jsem se ho zeptat, jestli mě doprovodí na VIP ples, který se kvapem blížil, stejně jako jsem nedokázala zapomenout na waltzové kroky, které mě naučil a které jsem potají tancovala při přípravě večeře, když jsem se vrátila večer domů. A tak to bylo každý den. Každý den jsem jen vzpomínala na to, co bylo, a neodvážila se udělat něco pro to, co by být mohlo. Celá já.


V pátek dvacátého devátého května jsem vstávala jako obvykle v pět hodin ráno. Vyčistila jsem si zuby, oblékla si černé kalhoty a bílou košili, zamkla byt a čekala na autobus, který mě dovezl do práce. Snídala jsem v práci hrnek hrozné, ale po ránu potřebné, levné kávy. Ležela jsem v papírech následujících šest hodin a ve dvanáct hodin šla na oběd. Prohodila jsem pár slov s kolegyní a pak jsem se vrátila ke své práci. Oknem jsem sledovala, jak si rodiče s malou holčičkou užívají sluníčka, jak starý pán s kloboukem na hlavě venčí svého kokršpaněla. Odešla jsem z kanceláře v pět hodin a do půl šesté čekala na autobus, vystoupila jsem dvě stanice před domem, abych si koupila čínu s sebou. Když jsem dorazila domů, bylo po šesté. Byla jsem unavená, jako každý den, a otrávená z celého světa, jako každý den. V kuchyňce jsem si vzala vidličku a šla do ložnice. Položila jsem vidličku i krabičku s čínou na postel, svlékla těsnou bílou košili a nepohodlné černé kalhoty a šla se osprchovat. V pyžamu jsem zalezla do postele a zapnula televizi. Dávali nějaký romantický film, na který jsem sice neměla náladu, ale ani jsem neměla sílu přepnout na jiný kanál. Jedla jsem čínu přímo z krabičky a sledovala zamilovaný pár v televizi. Povzdechla jsem si a v duchu si postěžovala na celý svět. O půl hodiny později se ozvalo pípání telefonu, který jsem nechala v kuchyni. Stálo mě hodně přemáhání se zvednout, ale nakonec jsem to dokázala. Když jsem na displeji uviděla nápis "Máma", ztratila jsem i ten poslední zbyteček nálady, který mi zbyl. "Hm?" zamumlala jsem a posadila se v kuchyni na zem. Mohla bych si sem koupit nějakou židli, napadlo mě. Taky bych si konečně mohla koupit novou žárovku, vzpomněla jsem si a sledovala, jak světlo v kuchyni bliká. "Všechno nejlepší, zlatíčko!" zapištěl hlas na druhém konci, až jsem se lekla. "Mami…" "No co je? Máš přece narozeniny, Markéto. Ty máš zase náladu. Copak? Tvůj život je stále tak nezajímavý? No já jsem ti říkala, ať v tom divadle zůstaneš. Nebo jsi aspoň měla vzít ten seriál. Dřív s tebou bývala větší zábava…" Rozhodla jsem se skočit ji do řeči dřív, než mi úplně všechno vyčte. "Ty teda dokážeš člověku zvednout náladu… Ehm… narozeniny?" "Vždyť je dvacátého devátého! Tys zapomněla?" zarazila se a odmlčela se. Mé myšlenky se najednou stočily někam úplně jinam, špatná nálada byla ta tam. "Pane bože! Děkuju, mami… děkuju," pronesla jsem ohromeně a poprvé v životě jsem své matce zavěsila.

Vyskočila jsem na nohy a běžela do ložnice. Otevřela jsem šatní skříň, stoupla na druhou a potom třetí poličku a natáhla se pro obrovskou papírovou krabici. Byla ovázaná bílou stužkou, za kterou byla čistě bílá obálka. Seskočila jsem na zem a položila jsem krabici na postel. Z obálky jsem vytáhla malou kartičku, která hlásala "Krabici otevři 29. května". Dnes je dvacátého devátého května, řekla jsem si pro sebe a jemně se usmála. Zhluboka jsem se nadechla, rozvázala bílou stužku a otevřela krabici.

Zamrkala jsem a zalapala po dechu. Najednou jsem v pokoji byla jen já a šaty, které se na mě usmívaly z krabice. Tu chvíli nemohlo narušit ani zvonění telefonu, ani romantická píseň, která se linula z televize. Zapomněla jsem na třesoucí se ruce a pomalu zvedla bleděmodré šaty s bílou krajkou do vzduchu. Hezčí šaty jsem nikdy v životě neviděla. Pak jsem si všimla malého modrého lístku na dně krabice. Zatímco jsem slyšela závěrečnou radostnou píseň romantického filmu, lístek jsem rozložila a četla.

Milá Markétko, doufám, že se 30. května uvidíme. V sedm hodin pod schody. - Tvůj tanečník

Najednou jsem si byla jistá, že nejen film se dočkal happy-endu.


Následující ráno jsem zmateně pobíhala po svém prťavém bytečku a neustále se dívala na hodiny. Ještě mám pět hodin. Ještě pět hodin, uklidňovala jsem se po rychlém obědě. Na vlasech jsem měla velké natáčky, v puse kartáček na zuby a na obličeji pleťovou masku. Měla jsem před sebou spoustu práce, to mi bylo jasné, ale zároveň jsem se z mně nepochopitelného důvodu příšerně těšila na sedmou hodinu večerní.

O hodinu později se toho moc nezměnilo. Na vlasech jsem stále měla natáčky, snažila se vybělit své zuby jedlou sodou, což by prý zaručeně mělo fungovat, ale já sledovala přesný opak, a jako pod lupou jsem s nosem přilepeným na velké zrcadlo v malé koupelně sledovala pupínek na bradě a snažila se vymyslet, co s ním.

Minuty ubíhaly a já brala do ruky jedno líčidlo za druhým, sledovala na denním světle, které silonky mají nejlepší odstín, natáčela a nespokojeně znovu narovnávala svoje vlasy. Šaty visely na šatní skříni a zdálo se, jako by mě pobaveně sledovaly. Scéna musela vypadat jako z nějakého filmu… a pak už jsem konečně, za klapání podpatků, opouštěla byt.

Venku vlál teplý květnový větřík a ve vzduchu voněl šeřík, který kvetl v protější zahradě. Nastoupila jsem do autobusu a celou cestu do Prahy se zasněně dívala z okna. Měla jsem plnou hlavu té písničky, na kterou jsme trénovali waltz, a taky toho šeříku, který jako by mě doprovázel. Když jsem vystupovala, přidržovala jsem si šaty ve vzduchu a poprvé v životě si připadala jako ta Popelka. Rozběhla jsem se parkem směrem k budově, kde se ples měl konat. Byla krásná, velkolepá, někdo by si možná mohl myslet, že se tam pořádaly plesy už před dvěma tisíci lety… Srdce se mi při pohledu na ní rozeběhlo rychleji, než jsem mohla čekat. Najednou mě přepadla příšerná nervozita. Koho tam potkám? Chci si připadat jako Popelka? Bože můj… ukáže se Marek vůbec? Zarazila jsem se a dívala se na budovu. Přišlo mi, že představuje mou budoucnost. Vejdi a všechno bude jinak, zůstaň venku a pokračuj v tom, co děláš.

Větřík mi foukal vlasy do obličeje a já ho nechala, ať si dělá, co chce. Připadalo mi, že už jsem ztratila vůni šeříku a s tím i všechnu odvahu. Stála jsem jako opařená a nedokázala pohnout nohama. Ach, co jen budu dělat? Rozhlédla jsem se kolem sebe. Určitě už bylo sedm a Marek nikde. Čekám pod schody a můj tanečník se neukázal. To není dobré znamení. Proběhlo mi hlavou, že tu vůbec nemám, co dělat. Měla bych co nejrychleji zmizet… Otočila jsem se na podpatku a rozběhla se parkem zpátky. V uších mi podivně hučel vítr a do očí mi vyhrkly slzy. Najednou, ani netuším jak, se odněkud přiřítil Marek a sevřel mě v náruči. "A mám tě!" usmál se, a jen co spatřil můj výraz, úsměv z jeho tváře zmizel. "Ale, ale… snad si mi nechtěla utéct? Copak nevíš, že Popelky utíkají až o půlnoci?" pousmál se smutně a otřel mi z tváře slzu. Pevně mě držel kolem pasu, abych mu už utéct nemohla. Byli jsme u sebe najednou tak blízko, že mi poskočilo srdce. "Půjdeme?" pronesl po chvíli a já přikývla. Ale místo toho, abychom se vydali dovnitř, zůstal stát na délku paží ode mě, držel mě za ramena a potutelně se usmíval. Sledoval můj udivený pohled svýma smaragdovýma očima a čekal na mou reakci. Pak mě beze slova objal jednou rukou kolem pasu a já tak nějak automaticky dala dlaň na jeho rameno. Bylo to tak… přirozené. Přešlapovali jsme z nohy na nohu a pomalu, opravdu pomalinku tančili. Po chvíli začal broukat melodii té písničky a já se konečně usmála. Na nohách mě lechtala zářivě zelená tráva, pomalu se začínalo stmívat a mně na zlomek sekundy napadlo, že dovnitř vlastně jít ani nepotřebuju.

A i kdyby… už je tu někdo, s kým budu moct tančit. Zatímco jsme tančili, zamilovala jsem se, a doufala, že nikdy tančit nepřestaneme.

Otec a dcera

15. března 2016 v 20:40 | Mája |  Povídky

Z domu vyběhne zrzavá holka, seběhne schody a pozdraví muže, na kterého upírá svůj pohled. "Ahoj, tati." "Ahoj," odpoví hubený vysoký muž s propadlými tvářemi a rozcuchá jí vlasy, tak, jako to dělá vždycky a s velkou oblibou. "Nech toho!" zapiští dívka, odstrčí jeho ruku a rozesměje se.

Jdou pomalu rozkvetlou alejí, beze slova. Nikdy si toho nemají moc co říct. Dcera zvedne k otci pohled a zachytí jeho smutný výraz. "Co je?" zeptá se, jako kdyby spolu celou tu dobu mluvili a ona pak zjistila, že nevnímal jediné její slovo. Muž se na ní z vrchu podívá, je opravdu vysoký, ušklíbne se, a v jeho očích jde vidět všechna jeho láska k dceři. Jeho něžné oči si prohlížejí dceřiny zmatené a snad i rozzlobené. "No tak! Řekni mi to!"

Otec mlčí. Dívka myslí na všechny ty chvíle, které s ním zažila, i na ty, které s ním nikdy zažít nemohla. Nebydlí spolu. Už dlouho ne.

"Měl bych ti něco říct," zastaví se a otočí čelem k ní. Její kudrnaté nepoddajné vlasy mají barvu ohně a jemu se byť jen na okamžik zdá, jako by oheň byl i v jejím pohledu. Zahříval příjemně ale i děsivě. "Rozcházím se s Ivanou," řekne pomalu, ale nahlas a sebejistě. Je jasné, že si je svým rozhodnutím jistý, možná je snad na něj i pyšný. Dcera pozvedne obočí a hned na to se zamračí. "Rozcházíš nebo rozvádíš?" V každé podobné situaci by bylo chvíli ticho, otec by přemýšlel nad svou odpovědí. Možná by i přemýšlel nad tím, zda dceři může říct opravdu všechno. To se ale nestalo. Odpověděl ihned: "Rozcházím, prozatím."

"Dobře," ozve se dívka a sklopí pohled k zemi. Její reakce by byla určitě jiná, kdyby šlo o rozchod s její matkou, jenže když se rozcházeli její rodiče, nikdo se jí neptal. Byly jí asi čtyři. Teď se zdá, že otec možná její názor slyšet chce. Chce slyšet názor na rozchod s její "nevlastní matkou". Jenže co na to má říct? Co může říct?

Mlčí. Oba dva. Promítají se jim vzpomínky na všechno minulé. Otec znovu prožívá rozchod s první přítelkyní, s první manželkou, opět opouští svou první dceru. Dcera znovu s pláčem ztrácí otce, opět se seznamuje s přítelem své matky. Společné minulosti nemají tolik, kolik by si byli přáli.

"Tati, vážně to chceš zase udělat? Vážně chceš opustit svoje dvě dcery? Jsou tak malé… Copak je vážně chceš opustit? Už nikdy nebudou mít opravdového tatínka."

Otec schová obličej v dlaních. "Ano," ozve se zpod dlaně. "Nemůžu být přece s někým, koho… koho… koho už nemiluju." Dívka se na okamžik zamyslí, zastrčí ohnivé vlasy za ucho a zeptá se: "A jak můžeš nemilovat někoho, s kým máš dvě děti?"

Alej je téměř liduprázdná. Skrz růžové koruny stromů svítí sluníčko a hází tak na chodník stíny dvou zamyšlených postav, dvou lidí, kteří by si měli být blízcí, ale nějak ztratili společnou nit.

Cesta vlakem

25. ledna 2016 v 21:41 | Mája |  Z deníku Míši P.

Rozhodně to nebyla moje první jízda vlakem, ale zapíše se mezi ty nezapomenutelné.

Je pondělí dopoledne a já přes půlku města vleču těžkou tašku s učebnicemi. Mířím na nádraží, cesta tam mi trvá déle než obvykle. Zdržela jsem se u zubařky, která se mi už zase vrtala v puse, a vůbec ji nezajímalo, jak moc to nesnáším. Počítala jsem, že stihnu pátou nebo šestou hodinu, ale i přesto jsem se hodlala do školy dostat kvůli testu z chemie. Nesnesla bych pomyšlení, že ostatní to už mají za sebou a já ještě ne. U přepážky si koupím lístek, a když zjistím, že mám ještě pět minut k dobru, než přijede vlak, vyndám z kapsy mobil a otevřu v něm nově rozečtenou knížku. To se mi na moderních technologiích líbí, můžu číst kdykoliv a kdekoliv.

Osobáček zahouká na minutu přesně, to je jedna z výhod osobáčku. Hned na další stanici ale vystupuju a čekám na rychlík. Ty už tak přesné nejsou, vlastně nejsou přesné vůbec. Čekám pět minut a cítím, jak mi tuhnou prsty u nohou. Samou zimou se roztřesu a začnu se modlit, že už nebudu čekat dlouho. Často se nestává, že jsou moje tiché a nevinné modlitby vyslyšeny, ale tentokrát se to povede. Rychlík s pištěním zastaví na první nástupišti a já nastoupím, celá natěšená z tepla, které mě čeká. Posadím se do prvního prázdného kupé a vyberu si sedadlo u okna po směru jízdy - moje nejoblíbenější. Přesně proto ráda jezdím dopoledne. Vlaky jsou poloprázdné a já si jich můžu opravdu užít.

Jen co ukážu průvodčí lístek, vyndám učebnici fyziky a začtu se do kapitoly šest. Netrvá dlouho a vlak zastaví na první stanici. Neobtěžuju se zvednout hlavu od knížky, proč taky. Určitě nastoupí jen hrstka lidí. Obrátím stránku a čtu dál. Jestli něco opravdu nemám ve škole ráda, je to fyzika. Nerozumím jí, nechápu jí a už vůbec z ní nemám dobrý výsledky. Nicméně, neuškodí si ty výsledky trošku zlepšit nějakou tou aktivitou v hodině. Ráda jsem v učivu napřed.

Kolem mého kupé projde kdosi v černém oblečení, a já mám za to, že je to průvodčí. Ti přece nosí výhradně černé oděvy. Nechám hlavu skloněnou ke knize a očima přejíždím řádky, aniž bych úplně chápala, co čtu. A pak uslyším, jak někdo posouvá dveře a periferně si všimnu, jak jednou nohou stojí uvnitř. Prudce zvednu hlavu, abych zjistila, kdo mě to ruší. Dovnitř se naklání vysoký hnědovlasý kluk, usmívá se a ptá se, jestli si může přisednout. Rychle přikývnu a snažím se pustit z něj oči. Je trapný, když na někoho zíráte a on vás při tom přistihne.

Ten kluk si sundá černý kabát a ukáže se, že pod ním má černý oblek se zářivě červenou košilí. Kabát si pověsí a posadí se proti mně. Vrátím se pohledem k učebnici, ale přistihnu se, jak se potutelně usmívám. Přestaň, přestaň! přesvědčuju sama sebe. A v hlavě mi naskočí otázka, proč jsem si zrovna dnes musela vzít červený svetr. Vypadáme jako tým červené, aneb nevstupujte dovnitř bez něčeho červeného! Zatímco on vyndá z batohu mobil a začne po něm zběsile přejíždět prsty, ve snaze napsat co nejrychleji to, co má namysli, jakoby nic položím učebnici na stoleček mezi námi. Sleduju jeho ruce položené na stole a dlouhé prsty svírající telefon. Mezi mou učebnicí a tím mobilem je pár centimetrů, ale já se pokouším to nevnímat.

Minuty ubíhají, a já zjistím, že jsem se ve čtení nikam neposunula. Stále dokola si čtu o povrchové vrstvě kapaliny a vůbec nechápu, o co se jedná. Snažím se soustředit, ale nejde to. Kluk naproti mně vyndá z batohu notebook a začne se na něco usilovně soustředit. Neujde mi, že se jeho oči občas od práce zvednou směrem ke mně. Už si v duchu představuju, jak se naše pohledy setkají a bude to… jako ve filmu, když v tom se vlak opět zastaví a k nám do kupé se za velkého hluku dostane jakási starší paní s malým kloučkem. Táhnou za sebou lyže a velký, očividně i těžký, batoh. Ta dáma začne všechny ty věci skládat nahoru do přihrádky, zatímco se klučina posadí vedle mě a já si připadám obklíčená. Teď už se nesoustředím ani na fyziku, ani na kluka přede mnou, ale jen na to, jak se sakra dostanu ven, až přijde na řadu moje zastávka. Dívám se nepřítomně z okna, sleduju tok řeky a snažím si představit jako by tu šuměla ona, a ne motor vlaku. Přivřu oči a slyším, jak si babička s vnoučkem povídají o tom, že vystoupí na konečné stanici a potom budou přestupovat, aby se dostali až do Plzně. Protočím panenky a opřu se do sedadla.

Zbytek cesty strávím vymýšlením příběhu, který by se udál, kdyby nepřistoupila stará paní a její vnuk. Přemýšlím také nad tím, kde asi vystoupí ten záhadný vysoký kluk. Úplně zapomenu na čas, až najednou slyším, jak hlásí příští stanici. Mojí stanici. Za pár minutek jsme tam, a já si ještě neoblékla bundu, ani nevrátila učebnici do tašky narvané k prasknutí. Rychle se zvednu a praštím se o stoleček. Tiše zakleju a urychleně si oblékám bundu. Cítím, jak vlak začíná zpomalovat, a začnu panikařit. Jak typické, ta moje panika. Hodím učebnici do tašky a přemýšlím, jak se přes klučinu dostat ke dveřím. V tu chvíli se na stole zaklapne notebook a kluk, který celou tu dobu seděl naproti mně, se zvedne taky a s tím sklopí i stoleček. Geniální, to mě nenapadlo. Šťastná, že konečně můžu ven, popadnu tašku, a když se vlak úplně zastaví, zapomenu se něčeho držet a padnu klukovi přímo do náruče. Všechno se odehraje tak rychle, že ani nestihnu zčervenat. On mě zachytí, abych nespadla na opačnou stranu, já se rychle vyvlíknu z jeho náruče, a ať chci nebo ne, pohlédnu mu při tom přímo do očí. Oříškově hnědé, veselé, usmívají se. "Tak čau," řekne ten kluk s širokým úsměvem a pustí mě ke dveřím. A říkám vám, tak rychle jsem z vlaku ještě nikdy nevystoupila.

Nervozita je moje druhá přirozenost

24. ledna 2016 v 12:31 | Mája |  Z deníku Míši P.
Začátek je za pět minut. Kdyby mě v tu chvíli ale někdo hledal, musel by zaklepat na dveře poslední kabinky, která na záchodech v přízemí je. Asi před minutou jsem sklopila prkýnko a posadila se. Klepu se jako osika, nejde s tím nic dělat. Lokty opřené o kolena, obličej v dlaních a nádech, výdech, nádech, výdech. Něco přece pomoci musí. Zvedá se mi žaludek a já v tu chvíli lituju, že jsem si vůbec nějakou svačinu dávala. Hlavou mi proběhne myšlenka, že odteď za padesát minut bude po všem. Za padesát minut mi spadne ze srdce ten obrovský balvan. Nádech, výdech, nádech, výdech. Potřebuju klidný dech, takový jako včera v tělocvičně při dechovém cvičení. Seděla jsem na žíněnce a oči měla zavřené. Byla jsem klidná, ten den už mě žádné hrůzy nečekaly. Zavřu oči, které doteď sledovaly bledé dlaždičky na zemi. Nádech, výdech.
Zvednu levou ruku a podívám se na hodinky. Vím, že musím vstát, otevřít dveře a jít tam. Vím to, ale nechám vteřinovou ručičku utíkat dál. Upřeně sleduju hodinky a srdce mi splašeně buší. Dechové cvičení bylo k ničemu.
Z dálky se ozve řinčení školního zvonku, který hlásí začátek hodiny. Aniž bych přemýšlela, rozrazím dveře a vyběhnu ze záchodů na chodbu. Už se vylidnila. Sakra, sakra, sakra. Vždyť já přece nikdy nechodím pozdě do hodiny! Tahle myšlenka úplně zastíní mou nervozitu.
Opřu se do těžkých dveří, na kterých visí cedule "Aula". Ta se otevřela příchodem nového roku spolu s několika dalšími učebnami v nové přístavbě. Byla nádherná a škola na ni rozhodně mohla být pyšná. Taky jsem byla. Do úterý. Ten den jsem se dozvěděla, že právě v téhle obrovské místnosti, kde se spolu se zapnutím projektoru stáhnou žaluzie a rozsvítí se světýlka v uličce u schodů; kam se zvládne poskládat 99 lidí, aby se dívalo na obrovské plátno před sebou; budu muset v pátek, tedy dnes, prezentovat svou práci. Jasně, neměl by to být problém. Tenhle týden už za sebou jednu prezentaci mám - z literatury. Jenže… vždycky je nějaké jenže.
Tohle je něco úplně jiného. Za mnou bude obrovské plátno, tak obrovské, že ani nebudu moci přečíst, co je na něm napsáno. Přede mnou bude sedět mých třicet spolužáků, to by zas takový problém nebyl, jde o to, kdo bude sedět ve velkém černém koženém křesle vedle mě. Ten nejhezčí učitel na celé škole, a troufám si říct, že i vůbec.
Rozběhnu se a úplně zapomenu, že jsou tu schody. Vzpomenu si, až když ležím na zemi pod nimi. Zakleju. Než se stačím posbírat, už mě něčí ruce zvedají nahoru. Že by můj strážný anděl? "Není ti nic?" prozradí hlas svého majitele. Žádný anděl, Marián. I když to asi vyjde nastejno. "Dobrý, děkuju," letmo se na něj usměju a rozhlédnu se kolem. Zjistím tak, že si mého pádu skoro nikdo nevšiml. Všichni se ještě pořád zaujatě baví mezi sebou. Učitel už sedí na svém místě, ale hodina ještě nezačala. Jsem tu včas.
Posbírám si ze země rozsypané věci a vydám se do třetí řady, kde zahlédnu své kamarádky. Abych se dostala k volnému místu, zvedne se kvůli mně půlka řady. Dosednu s hlubokým výdechem a tašku si hodím pod nohy, aniž bych se obtěžovala připravit si věci na hodinu. Teprve v tu chvíli si všimnu, vedle koho jsem se posadila. Z jedné strany moje Amálka, z druhé on. Můj tanečník Daniel. Ten, se kterým se dalo mluvit jen na tanečním sále, všude jinde bylo dusné ticho. Asi jako teď.
Nenápadně si ho prohlížím, když v tu chvíli učitel začne hodinu… a já se rozpomenu. Prezentace se blíží.
Žaludek se mi otočí vzhůru nohama, nemůžu popadnout dech. Říkám si, proč jen jsem sem dnes vůbec chodila. Mohla jsem mít klid. Jenže to jsem celá já, nikde nemůžu chybět, nechodím za školu. To stačilo tenkrát jednou, když jsem byla na střední sotva pár měsíců, a nešla jsem na odpoledku, abych se místo toho mohla učit na test z matematiky. To byl ale průser…
První na řadu jde Kája, poté učitel vyvolá Valču, pak Mariána. Jako čtvrté jméno se ozve to moje. Polknu a zvednu se ze židle. Polovina třetí řady se postaví, abych mohla projít a zamířit k vyvýšenému stupínku, kde sedí učitel. Jdu pomalu, nohy se mi třesou. Položím si dlaň na hrudník a snažím se naposledy ukočírovat svůj dech. Ale nejde to, vůbec to nejde. Vím, že před tímhle učitelem nebudu moct vyslovit ani jedno slovo. Ten už otevřel mojí prezentaci a na velkém plátně vyskočila úvodní strana. Vidím modrou, bílou a černou barvu, ale zaboha nejsem schopná rozluštit, co je tam napsáno. V očích mě pálí slzy. Pořád dokola si opakuju, že už bych přece měla být schopná něco odprezentavovat, ať už v normální třídě, nebo tady v aule. Vždyť už přece nejsem malá holka.
Snažím se zaostřit na písmenka, ze kterých se skládá nadpis. Potom mi nějakým zázrakem v hlavě naskočí, jak se ta moje prezentace jmenuje a rozhodnu se plátno za sebou vůbec neřešit a prostě to říct bez čtení. To zvládnu, to zvládnu… A najednou už nevím vůbec nic. Hlava se mi zatočí a padám.
O hodinu později sedím ve tvrdém křesle uprostřed kabinetu. Učitel sedí opodál u svého stolu a cosi opravuje zářivě červenou propiskou. V ruce mám sklenici s vodou a na hlavě studený obklad. Se zvoněním se mi hlava málem roztříští. Ozve se zaklepání na dveře a než učitel stihne něco říct, natož pak zvednout hlavu od papírů na stole, dovnitř vejde moje třídní a v závěsu za ní Amálka, Kája, Vendy a Valča. "Tak jak to vypadá?" položí třídní otázku učiteli, ale dívá se přitom na mě. "Bože můj, si pořád úplně bledá!" vyhrkne Valča, všechny dívky mě sledují vyděšenýma očima. Učitel se zvedne a dojde až ke mně, třídní poodstoupí a nechá ho, aby mi sundal z hlavy obklad a přiložil dlaň na moje čelo. "Myslím, že to bude v pohodě, jen bys teď radši neměla být někde o samotě. Jestli chceš, ještě jednu hodinu mám volno, můžeš zůstat tady," navrhne. Prudce se nadechnu a ztěžka vydechnu. Tak to ani nápad! "V pohodě, už půjdu. Nechci zmeškat matiku," odpovím a snažím se aspoň trochu usmát, aby věděli, že jsem v pořádku. Pak se ale ozve třídní: "Měla bys jít spíš domů. Amálko, co kdybys jí doprovodila? Poslední hodinu vám oběma omluvím." Učitel mi pomůže vstát a předá mě holkám. "Děkuju," řeknu jen, snažím se nedívat se mu do očí, a kamarádky mě odvedou pryč.
Zatím co se v šatně obouvám, Amálka už vypraví, co se všechno stalo. Jak jsem omdlela a spadla učiteli k nohám. Jak se mě snažil probrat a potom mě v náruči odnesl do svého kabinetu. Rudla jsem. Takový trapas. Omdlít při prezentaci. Ach můj bože, to se může stát jen mně. A tenhle učitel už podruhé v týdnu někoho zachraňoval. Na úterním tělocviku nějak spadl můj spolužák Rosťa a byl v bezvědomí. Otřes mozku. To byl ale týden.

Nikdy dřív jsem neomdlela. Stejně jako jsem nikdy dřív neměla takový strach z prezentování. Ani mě nikdy nezachraňoval nejhezčí učitel na světě. Všechno je jednou poprvé. A já si poprvé připadala jako úplný idiot, který se poddal nervozitě.

Večerníčková éra

3. prosince 2015 v 13:56 | Mája |  Povídky
Dnes jsem jako každý rok psala školní kolo češtinářské olympiády. Nesnáším mluvnickou část. Přijde mi jako by ji sestavovali pro exoty, protože jak bych něco takového mohla někdy použít v praktickém životě? Slohová část se vždycky nějak vymyslet dá, i když je hloupý téma. Letos bylo "Když jsem ještě chodil spát hned po večerníčku". A já přece nebudu psát o tom, jak jsem byla malý škvrně...




Když dnes sedávám v koženém křesle uprostřed své prostorné kanceláře, občas se v myšlenkách vracím do doby dávno minulé. Do doby, kdy jsem byl mladý a ambiciózní, a kdy jsem se tvářil jako velký spisovatel.

Tenkrát vypadal můj den úplně jinak než dnes. Celé dopoledne jsem znaven prací prospal, až kolem jedenácté mě můj pes Matěj tahal z postele. Po šálku černé kávy jsem se z pruhovaného pyžama převlékl do teplákové soupravy a vyběhl se psem na vodítku na ulici. Půl hodiny jsme chodili po nábřeží, tedy já chodil ještě celý rozespalý, Matěj utíkal metr přede mnou. Obědval jsem v oblíbené restauraci okolo druhé hodiny odpolední. Někdy s přáteli, jindy sám. Užíval jsem si svůj život "velkého spisovatele".

Do práce jsem vyrážel pozdě odpoledne po dlouhém lenošení na gauči, i když pravda je, že občas jsem místo nicnedělání psával nové příběhy plné robotů, mimozemšťanů a dinosaurů. Moje práce byla přes celé město, a tak jsem jezdíval městskou dopravou, aby mě autobus vyhodil přímo před budovou televize. Mé působiště-malinké studio s houpacím křeslem a nízkou knihovničkou-bylo v nejvyšším patře a výtah věčně nefungoval. Celý udýchaný jsem tudíž vbíhal do studia na poslední chvíli a s vědomím, že děti už čekají. Věděl jsem, že už sedí doma před televizí, dávno v pyžamu a s vyčištěnými zoubky, a čekají na mou pohádku. Ach, jak dlouho už to je, co jsem dětem četl v televizi své příběhy.

Pokaždé mě z rozjímání vrátí do reality usměvavá slečna, která překročí práh mé kanceláře a řekne: "Tak, Martine, pojďte na scénu. Za minutu začínáme." Teď už totiž nejsem spisovatel, nedělám večerníček a neusínám v taxíku cestou domů. Povýšil jsem. Dnes dělám zprávy.

Najdeš mě na konci světa

19. listopadu 2015 v 15:40 | Mája |  Na co nezapomenout...

  • Najdeš mě na konci světa / Du findest mich am Ende der Welt
    NICOLAS BARREAU
    Nakladatelství Plus, 2010

Zde je jeden z nejlepších románů této doby, který se mi dostal do rukou. Tento týden byl asi pravý čas, kdy jsem ho měla otevřít a nechat se jím uchvátit. A to se mu tedy dozajista povedlo!

V této knize bylo zmíněno snad vše, pro co mám takovou slabost. Byla zde Paříž ve všech možných světlech, nechyběly vášnivé milostné dopisy a vodopád francouzských slovíček, neznámá Principessa, i narážka na Cyrana z Bergeracu. Román napsal spisovatel, který ví, jak si se čtenářem pořádně pohrát a nechat ho v nevědomosti do poslední chvíle. Uznávám, že Nicolas Barreau mě dostal, ať už to bylo či nebylo z části také kvůli bravurnímu překladu Lenky Houskové. Moji oblíbení autoři mě vždy jediným dílem dokáží přimět k tomu, abych se smála, zadržovala dech a téměř i plakala při rozuzlení zápletky. To vše se Nicolasu Barreauovi podařilo. Už samotný první odstavec- "Můj první milostný dopis dopadl katastrofálně. Bylo mi patnáct a pokaždé, když jsem Lucille jen zahlédl, jsem téměř omdlel." -mě jako čtenáře posadí do křesla a nedovolí knihu byť jen na okamžik odložit. Takhle se pozná správný spisovatel.

Dovolte mi, abych se teď s vámi podělila o pár nezapomenutelných vět, a nalákala vás tím knihu zkusit, nechal se očarovat příběhem, a aspoň na chviličku zavítat na konec světa.

Au bout du monde.


Každému někdy někdo zlomí srdce, ale poprvé to bolí nejvíc.

Existuje obraz, který by lépe vystihl loučení než odjíždějící vlak?

Tajemství činní z každodennosti cosi neobvyklého.

Vidíš mě a přece nevidíš. - Znáš mě a přece neznáš.

Jak už řekla George Sandová: "L´esprit cherche et c´est le coeur qui trouve." (Rozum hledá a srdce nachází.)

"Musím říct, že se mi tahle Principessa líbí. Je to chytrá žena, která ví, jak na sebe přitáhnout pozornost, dokonce tě trochu vychovává a to jenom pomocí slov. To je úžasné! Trochu mi to připomíná Cyrana z Bergeracu."

Ženy reagují silněji na slova a muži na obrazy.

Smile, and the world smiles at you.

--- Co se týče času, je skutečně zvláštní.
Ovládá náš život tak jako žádná jiná veličina. Nakonec se vlastně vše točí kolem času, jenž nám ještě zůstává. To je pravý čas. Den, deset měsíců, pět let. Pak ovšem existuje i pociťovaný čas, který je náladovým bratrem pravého času. Je to ten, jenž z jediné hodiny čekání udělá hodin pětatřicet, a z jedné hodiny, již máme, abychom vyřídili něco důležitého, najednou zbývá jen osm minut.
Čas buď utíká splašeně před námi, či se plíží za námi a jen v jediné situaci nám čas skutečně patří. Jsou jen řídké okamžiky, kdy zcela souzníme s časem, a proto jej vůbec necítíme. Jsou to chvíle, kdy zastavíme malá ozubená kolečka času a naprosto uvolněně plujeme v běhu života.
Jsou to okamžiky lásky. ---


Kam dál